Peter, rozhovor s bridžistom nemožno začať ináč ako s tým, že na úvod je nevyhnutné predložiť jeho bridžový zivotopis.

Můj (malinko nejen) bridžový životopis: narodil jsem se 9. srpna 1940 v Londýně, tedy asi v tom týdnu, kdy Winston Churchill slíbil bojující Anglii jen pot (krev) a slzy. Po válce se rodiče se mnou vrátili do Prahy a já jsem pak v letech 1946 až 1962 postupně absolvoval základní školu, jedenáctiletou střední školu na Nerudově gymnáziu na Malé straně a pak Vysokou školu ekonomickou na Žižkově, obor statistika. Nastoupil jsem ihned na katedře statistiky VŠE a jsem tam dodnes. Tímto (snad ne příliš dlouhém) nevyžádaném povídání jsem se dostal do nultého bodu mého bridžového životopisu. Právě v roce 1962 (v posledním semestru studia) mi nabídl (doufám, že pro mnohé ještě známý tehdejší náš bridžový expert) Miloš Polák, zda bych nechtěl navštěvovat jeho několikaměsíční kurs pro začátečníky. Pomáhal mu Lumír Hořák (stejně jako Miloš absolvent VŠE) a já jsem ukázněně docházel na jejich lekce. Moc jsem se (přes jejich snahu) nenaučil a hlavně jsem více uznával šachy, které jsem v té době hrál už asi 10 let (byl jsem kandidátem mistra) a nehodlal jsem s hraním šachů skončit. Dva (!) roky vojny 1962 až 1964 mne však přinutily s bridžem přece jen začít. Ve výpočetním středisku, kde jsem měl štěstí v době vojenské krize na Kubě pobývat (hrozila dost vážně válka), jsem byl vtáhnut do partií, které jsme v častém čase nicnedělání mohli bez námitek velitelů si klidně užívat. Vyvrcholilo to tím, že mne jednoho dne Jindra Horák a Petr Kulhavý přitáhli k Vejvodům do Jilské ulice na první turnaje. Později bylo další hraní U Holubů, ve Zlaté Huse a nakonec hlavně u Bumbrdlíčků. Hrál jsem téměř neustále nejdříve s Petrem Kulhavým a později pak (Petr přestal hrát) převážně s Vencou Voráčkem. V našem týmu byli i hráči, které asi neznáš (Tonda Hubschmann, Jirka Trpkoš), ale i dámy - Hráčky, které jsi asi už zažil a seděl s nimi u stolu a hrál proti nim (Marika Engelová a hlavně Veronička Křesťanová). Později vzniknul tým JUKOL (juniorský kolektiv) pod vedením Pepíka Kopeckého. Po mnoha letech (asi v době mého začínajícího stárnutí) jsem založil tým SKOL a asi není obtížné se domyslet co tato zkratka (mnohonásobného přeborníka Československa) znamenala. Podobně je to asi snadné s dnešní (třetí a zatím poslední mojí) zkratkou týmu JAS. Vrátíme-li se však zpět, tak hraniční byl pro mne rok 1968, ale nejen tím co se tehdy politicky dělo a stalo. V srpnu 1968 se v Praze organizovalo první juniorské ME (kapitánem byl právě Miloš Polák a tým byl nominován v sestavě Kopecký-Chmelík, Křížek-Chvalina, Jansa-Doubravský). Prvním náhradníkem byla dvojice Kulhavý-Hebák, ale ta se ke hře nedostala, i když v přípravných zápasech se jí překvapivě dost dařilo. Úspěch týmu nepřišel (myslím, že vyhráli Švédové a naši skončili vzadu), ale stále se na různých kongresech připomíná, kde a kdy juniorský evropský bridž začínal. Tehdy se moc nejezdilo do ciziny, takže není divné, že hlavní naše bridžové cesty mířily nejdříve jen do Polska a Maďarska, později i do Bulharska a Rumunska. V roce 1970 (díky Gézovi Mártonovi - prezidentovi asociace v Budapešti) vzniknul Friendship Cup, což bylo neoficiální mistrovství socialistických zemí. Účastnily se týmy z uvedených čtyř zemí, i když občas (mimo hlavní soutěž) přijely i týmy z Holandska, Francie a Itálie. Časem se účastnily i týmy z Moskvy, Tallinu a Lotyšska a od roku 1976 jsme se (všimni si, že pro nás formálně poprvé a bohužel nikoli naposledy) rozdělili na dva týmy z Česka a Slovenska (Bohemia a Slovakia se psalo). Jak dobře pamatuješ žádné velké výsledky na těch setkáních nebyly, ale v památném roce 1977 jsme pod mým kapitánováním slavně ve Varšavě (!) nečekaně zvítězili v sestavě Kopecký-Jansa, Šubrt-Čermák a Voráček-Hebák před hodně slavnými jmény z Polska a Maďarska. Pokud vím, pak Slováci (s Veleckým a Filipem) byli jednou druzí (v Praze 1978), ale jinak jsme svorně končili spíše na těch posledních či předposledních místech. Těchto Turnajů přátelství bylo myslím celkem 13 (nakonec se přidaly i ženy) a nemálo jsem jich absolvoval jako hrající či nehrající kapitán. K tomu mému častému kapitánování lze jen dodat co říkal s oblibou Venca Voráček, že nejlepší tým je Voráček-Voráček, Voráček-Voráček, Voráček-Voráček, ale nehrající kapitán musí být Voráček, protože Hebák by to určitě špatně postavil. Z té doby cest autem do Varšavy, Budapešti či Sofie stojí za zmínku turnaj týmů v Rumunsku (cestou zpátky ze Sofie), který jsme s mým už tehdy trvalým partnerem Zdeňkem Jelínkem absolvoval společně s dvojicí Edo Velecký - Toli Filip. Jak asi pamatuješ, vylosovali jsme si (nebo nám bylo přiděleno?) číslo 1, a tím začali na prvním stole. Postupně jsme vyhráli 11 z 12 zápasů (jeden byl nerozhodný) stále na prvním stole a v konkurenci poměrně velkého počtu týmů (asi výhradně?) z Rumunska jsme vyhráli se slušným náskokem. Diplom rumunské federace mám ještě uložený a vedle poháru z roku 1977 (kde jsou naše jména) představuje mé asi jediné mezinárodní úspěchy z té doby, i když jsem se párkrát slušně umístil na párových turnajích v Sofii, ve Varšavě a v týmech v Gdaňsku (též mám doma jednu mísu na zdi od skvělých Franty Leitnera a Mirečka Hankeho). Týmových výsledků jsem si vždy vážil o něco více než párových. Mariánské lázně jsem měl moc rád, ale do zahraničních výsledků nepočítal, protože to bylo doma. Domácí ligu jsem hrál dlouho za SKOL a sestava Pokorná-Kurka, Jansa-Svoboda a Jelínek-Hebák několikrát vyhrála pražskou a párkrát (myslím třikrát) i celostátní ligu. Až nás ve SKOLU s Jelínkem už nechtěli, založili jsme JAS (s dvojicemi Zadražil-Vozábal, Frabša-Hnátová a Jelínek-Hebák) a postupně se v nejkratším možném čase propracovali z druhé pražské ligy do první celostátní ligy. Tam se též pravidelně dobře umisťujeme, i když od loňska už je sestava zase dost jiná.
 

Jednou jsme sice byli v roce 1980 v Milánu (podařilo se mi hrát s Frantou Křížkem asi šest partií proti Belladonovi), ale teprve od roku 1989 jsme začali jezdit na opravdové mezinárodní soutěže. Mezi ty počítám Mistrovství světa, Mistrovství Evropy a bridžovou olympiádu. Připomeňme, že před tím Československo po roce 1945 hrálo (bez mé účasti) jen ve Varšavě (to nebyl problém ani finanční), Dublinu (na náklady Irů ještě Chmelík-Kopecký) a Ostende (to nějak zařídil Vladimír Krása), ale jinak jsme neměli ani na členské poplatky, natož na vklady či cestování, kdybychom náhodou od "soudruhů na okrese" dostali pas a výjezdní povolení.

Nebudu jmenovat všechna Mistrovství (už tak je odpověď na Tvoji otázku až příliš dlouhá) a zmíním jen ta, která pro mne byla zajímavá, a to jen opravdu velice stručně, protože tuto éru našeho bridže aspoň částečně pamatují i ti mladší. Ve Finsku 1989 jsem nebyl, ale hrál jsem v kategorii OPEN (poprvé a naposledy) jen v roce 1991 v Irsku (v Killarney). Sestavu Svoboda-Kurka, Illa-Fořt jsme podle mého názoru s Jelínkem moc neposílili, a tehdy jsem si řekl, že i kdyby mi to někdy někdo náhodou znovu nabízel (což se nestalo, takže nebylo těžké to dodržet), že v OPEN už žádné ME nikdy hrát nebudu. Byl jsem pak ještě nehrajícím kapitánem o dva roky později v Mentonu ve Francii (sestava Kurka-Pokorná, Svoboda-Diamant a Velecký-Filip). Myslí, že jste tenkrát hráli opravdu nejlépe ze všech tří dvojic, ale zbývajícím členům týmu jsem to v průběhu turnaje určitě říkat neměl, protože to neudělalo dobrou atmosféru, i když jsem to tenkrát myslel dobře (chtěl jsem tým spíše stimulovat než nějak popichovat). Opět jsem si tedy jednu funkci odškrtnul a řekl si, že v OPEN mě opravdu už nikdo nikdy neuvidí, a zatím jsem to dodržel. Naštěstí vznikla kategorie seniorů (hráčů nad 55 - dnes 60 let) a ta se mi opravdu zalíbila. Na otevřeném Mistrovství světa v Lille v roce 1998 jsme v sestavě Křížek-Voráček, Štulc-Nosek a Jireš-Hebák skončili na slušném 7. místě z 38 týmů, a totéž umístění jsme zopakovali na ME o rok později na Maltě a jen o jedno místo hůře jsme skončili za další dva roky (2001) na Tenerife, kde hrál bohužel už Venca Voráček naposledy. Ten nám pak později moc chyběl a stále chybí, protože to byl nejen výborný hráč, ale hlavně skvělý člen týmu a svým jednáním pro mne moc fajn člověk. I když jsme se pak ještě dvakrát umístili v první polovině týmů, tak v posledních třech letech už končíme hůře a musíme s tím něco udělat, zvláště, když do seniorských let dorostli i takoví mladíci jako je Michal Textor, Jarda Šubrt, a to nemluvím o Hance Pokorné (která stále sedí ještě na dvou židlích) ani o Zdeňkovi Jansovi, který se (asi právem) domnívá, že výkonem má stále ještě na účast v kategorii OPEN. Ze svých výsledků mne nejvíce těší pravidelná dobrá umístění týmu JAS (který letos opět výrazně omladil), a za zmínku stojí dvě párová vítězství a jedno druhé místo v posledních třech Mistrovstvích ČR seniorů (se Zdeňkem Grossmanem a s Luštickým).

Pokud jde o moje funkcionaření, byl jsem pár let předsedou BK Praha, a pak i prezidentem Českého bridžového svazu. Pro bridž mezinárodně i finančně to bylo myslím dost dobré období, ale každá dobrá vůle bývá po zásluze potrestána. Nechci využívat této možnosti a stěžovat si nebo dokonce někoho pomlouvat, ale musím říct, že mne moji (mnou téměř vybraní) kamarádi v ústředí (myslím dodnes, že dost nespravedlivě) nechali padnout pod podivnými záminkami... Hodiny (spíše týdny) práce se najednou proměnily ve volný čas, takže jeden vlastně ani neví, zda má naříkat. Člověk je však nepoučitelný, takže jsem se stejně letos nechal přemluvit, abych se znovu stal členem dalšího ústředí. Nabídku jsem přijal pod podmínkou, že se téměř výhradně budu věnovat otázkám reprezentace, ale teprve za čas se uvidí, zda a jak to vyjde (zvláště vezmeme-li v úvahu, že zadlužené ÚČBS bude k podpoře reprezentace přistupovat více slovy než penězi). Shrneme-li na závěr Tvé první otázky o mém bridžovém životopisu, tak zopakuji, že dlouhodobými partnery byly především Petr Kulhavý, Zdeněk Jelínek a Venca Voráček, pár let jsem hrál s Petrem Jirešem a Honzou Noskem (s tím ještě stále hraji seniorské i některé jiné soutěže), dobré výsledky jsem dělal s Danou Hnátovou, Zdeňkem Frabšou, ale i s Davidem Vozábalem a poslední rok s Láďou Luštickým. Letos jsme se na skupinovku a ligu dohodli s mladičkým, ale velice nadějným Milanem Macurou, který má určitě úspěšnou bridžovou budoucnost před sebou. Nakonec jsem toho napsal téměř tři strany na jednu otázku, ale 65 let života z toho 43 let hraní bridže se nedá odbýt třemi řádky. Odpusť, protože myslím, že ty další otázky jsou pro čtenáře i Tebe asi zajímavější.

Spomínam na ME 1994 v Mentone, kde sme spolu neraz analyzovali rozdania. Predlho sme napríklad debatovali o tom, či bol môj pokus o beztromfovú hru s desiatimi bodmi po partnerovom limitovanom otvorení do 15 PC správny alebo nie (2piky tam boli, ale 2NT už nie). Pre mňa je táto spomienka dokladom toho, že prikladáš licitácii kľúčový význam. Je to tak? A ak áno alebo nie, tak prečo?

Jsem léty zvyklý, co nejvíce číst o věcech, které mne zajímají. Mým pracovním oborem (a tedy i koníčkem) je už 35 let STATISTIKA. Napsal jsem pár monografií, několik desítek skript, stovky článků, příspěvků na konference, recenzí a posudků na diplomové, disertační i habilitační práce. Asi nikdo moc nečte to, co sám píše, ale hlavně to, co nabízejí jiní a zvláště ti nejlepší, takže není divu, že mám rozsáhlou domácí i školní statistickou knihovnu. Přesně stejně jsem přistupoval před léty i k šachům. Je všeobecně známo, že nikdo jiný v Československu nepsal lépe nebo/i více než Luděk Pachman (mimo jiný předseda BKP - bridžového klubu Praha - v roce 1968, kdy se hodně angažoval). Pachman psal přímo učebnicově a jeho knihy se týkaly všech fází šachové hry (zahájení, strategie, taktiky a koncovek). Tenkrát mi učarovala hlavně teorie zahájení (i když ovšem i jiné knihy jsem nejen měl, ale i přečetl), protože psaní o zahájení má víceméně pevný (až deterministický) charakter. Myslím to v tom smyslu, že když udělám tah, pak soupeř má tyto možnosti atd. a strom se pochopitelně stále více a více větví. Nakonec to má téměř nekonečnou podobu a už to ani moc deterministické být nemůže, i kdyby si to člověk všechno pamatoval a bylo to skvěle a vyčerpávajícím způsobem udělané. Ideály se sice trochu nalomí, když pak přijde šachový génius Bobby Fisher a na Spasského v boji o světový titul zahraje (podle Pachmana zcela méněcenné) zahájení s černými (e4 e5, Jf3 d6), ve kterém (u stolu nebo spíše už doma) najde tolik nových přístupů, že divák-šachista vidí, že ten strom jde někam jinam, dogmata najednou neplatí a Fisher Spasského v partii i v celém zápasu hladce porazí. Rozhodně mne to neotrávilo, naopak potěšilo, ale přesto jednoho krásného dne jsem svou rozsáhlou šachovou knihovnu věnoval klubu, ve kterém jsem hrál, a začal se skutečně důkladněji zajímat o moji novou zálibu bridž (tenkrát ještě psanou jako bridge).

Miloš Polák v šedesátých letech napsal a vydal (k rozhořčení Literárních novin) velkým nákladem knihu o systému limit, který pak u nás kdekdo hrál. Dnes je už pro mnohé zcela neznámý, i když hráči týmu STAR jej s různými modifikacemi stále ještě hrají. Není to podstatné, ale poznamenejme, že figurové body v limitu se tehdy počítaly 7531, systém má přípravný 1, 1 se čtyřlistem a 1/1 s pětilistem, 1BT silný s libovolnou rozlohou, 2 ještě silnější, 2/2/2 silná-jednobarevná, skok odpovídajícího je forsing dohry. Říkalo se (částečně z legrace) počítej body - limit licituje za Tebe! Nezapomenutelný Vladimír Mařík sice narušil (u nás nepsaný a tudíž nedodržovaný) zákon o neoprávněných překladech bez povolení zahraničních autorů (ještě dnes nepochopitelně to někteří dělají), ale na druhé straně to tehdy ani jinak nešlo, aby se k nám dostala nedostupná díla (navíc v češtině) vynikajících autorů o sehrávce, skvízech, výnosech či obraně. Mnohem méně Mařík něco překládal o licitaci bez zásahu soupeřů a myslím téměř nic o licitaci po zásahu soupeřů. Dnes si naštěstí můžeme libovolné (nejen) bridžové knihy objednat či rovnou v cizině koupit. Moje bridžová knihovna (Zdeněk Frabša mladší myslím myslí a říká, že mám nejlepší) má už přes stovku publikací (nejen mých oblíbenců jako jsou Bergen, Cohen, Lawrence či Hardy), které se sice hodně týkají licitace, ale i jiných fází bridžové hry.

Skoro to Edo vypadá, že jsem na Tvoji otázku zatím neodpověděl, ale podle mého názoru tu určité náznaky byly. Budu tedy konkrétnější a stručnější. Jistě mne licitace velice zajímá a zcela souhlasím s Bergenem, že pro výsledky u stolu má rozhodující význam. Hrají proti sobě soupeři (v šachu i bridži) téměř stejné úrovně a tam, kde je velká členská základna je to zřetelnější než u nás. Velmistři nehrají na turnajích proti začátečníkům a mají-li soupeři přibližně stejné zkušenosti, podobné kombinační schopnosti, srovnatelnou techniku střední hry a koncovek, umíli rovnocenně organizovat (v šachu stále více než v bridži) důležitý čas a jsou-li dobře fyzicky připraveni, pak rozhoduje teoretická příprava zahájení obecně a na konkrétního soupeře zvláště. Novinky (vlastní i cizí) rozhodujícím způsobem, určují postavení soupeřů hned na začátku hry a mnohé další aspekty hry (přestože někdy se s tím něco ještě dá v průběhu hry dělat) mají už charakter (jak jsi správně řekl) přibližně stejné techniky, kdy už je výsledek více či méně rozhodnutý. S licitací to není stejné, ale v mnohém podobné. Bez dvou es se 6BT samozřejmě může dát (omylem, štěstím či výjimečností situace) splnit, ale častější je jeden (a možná kontrovaný) pád při sebelepší technice sehrávajícího. Licitace v mnohém rozhoduje, což ovšem nijak nesnižuje jiné fáze a aspekty bridžové partie. Mám licitaci skutečně rád a myslím, že se partnerské dvojice (přes různé debaty či důkladné popisy systému a individuální práce) nepřipravují dostatečně společně, aby ten jejich systém (lepší či horší) hráli skutečně oba stejně! Po zásahu soupeřů je to v mnohém zcela jiné a jistě komplikovanější. Kromě dohod se po zásahu, mnohem více než při mechanických hláškách bez zásahu, projevují osobní vlastnosti partnerů, kterým přikládám pro úspěch dvojic i týmů naprosto prvořadý význam. Povrchnost, ležérnost, nespolehlivost, nedůkladnost, nepromyšlenost, unáhlenost, ale i nepříjemné chování u stolu či v týmu, jakož i další aspekty chování, negativně ovlivňují sebedokonalejší dohody. Samozřejmě podobně důležitá je tato okolnost při společné obraně, kdy to může být ještě těžší, když sehrávka zcela a výnos hodně je přece jen především individuální záležitost, ale u licitace je to přece jen mnohem více vidět. Někteří naši hráči zdůrazňují význam schopnosti hrát karty od (z jejich hlediska méněcenné) schopnosti dobře licitovat. Nechci jejich názor ani trochu zlehčovat, protože má své oprávnění, ale myslím, že to pro některé z nich představuje alibi, aby si tak trochu licitovali co chtějí. Znám několik takových hráčů a většina z nich patří mezi ty u nás lepší až nejlepší, ale v zahraniční konkurenci mají jen zřídka trvaleji dobré výsledky anebo dokonce žádné. Propracovanost systémů předních světových dvojic je až překvapivě vysoká a těžko by bylo možné je obvinit, že technika jejich hry je slabá.

Význam licitace je aspoň trochu viditelný i na partii, která nám v pondělí v lize přišla. V poslední partii u našeho stolu (hrál jsem s juniorem Milan Macurou a proti nám hrála Pavlína Svobodová s Jirkou Kopřivou) jsem dostal (všichni v první hře)

xx xx QJ10xx K10xx.

Po mé levici Jirka zahájil 1 (slibuje 4list), můj partner pro mne trochu překvapivě skočil na 4 a Pavlína řekla 4. Měl jsem určitě mlčet, ale řekl jsem 5, což způsobilo dlouhé přemýšlení Kopřivy. Po něm (hlavou se mi honilo, zda nemají oba károvou šikénu) dal kontra, které bylo vysvětleno jako trestné. Milan pasoval, Pavlína celkem rychle řekla 5 a Jirka (opět po přemýšlení) řekl 6. Můj partner zavolal vedoucího (Tomáše Etlíka), že se mu to nějak nelíbí (což jsem chápal), ten rozhodl o pokračování ve hře a po partii výsledek uznal jako platný. Jirka měl

AKxx AQxx x AJ9x

a Pavlína

QJ10xx Kxxx - Q87x

takže po dvou trefových impasech se bez problému uhrálo 7.

U druhého stolu s Milanovým listem (2371 s AK v kárech) soupeři na zahájení 1 řekl je 3, přišlo negativní kontra (slibuje aspoň jednu drahou barvu) a licitace byla rychle ukončena závazkem 6.

Z hlediska týmu žádný zisk ani ztráta. Avšak význam licitace jako takové a její poměrně velké odlišnosti u obou stolů jsou zřejmé:

U našeho stolu Kopřiva (řekl, že) přemýšlí hlavně o tom, že má jen čtyřlist srdcový, což se u druhého stolu téměř jistě ví. Zásah jen 3 umožnil negativní kontra, zatímco Pavlína věděla o fitu srdcovém a nechtěla to komplikovat nejistým negativním kontrem (pokud to vůbec na 4 ještě hrají). Kdybych byl hlavně neřekl 5, lze jen spekulovat, zda by Kopřiva pasoval či pokračoval v licitaci. Přemýšlení sehrálo svou roli, ale myslím, že Pavlína by byla takto licitovala i bez přemýšlení partnera. V tom přemýšlení a následné hlášce 6 je jistý etický otazník, ale to by bylo o něčem jiném než o významu licitace.

( Poznámka: k tejto časti textu Peter dodal: "Edo, pokud by Ti v uvedené partii vadila jména můžeš je klidně nahradit označením N S E W, ale nemyslím, že jsem se někoho dotknul!" Keďže si to tiež nemyslím, tak som nič nemenil. Naviac, domnievam sa, že by som na mieste každého z hráčov postupoval a uvažoval rovnako.)

Tuto otázku bych rád uzavřel tvrzením, že partneři dodatečně málo analyzují, kde se při licitaci stala chyba, a jak měla licitace správně probíhat. Většinou se místo rozboru spokojují s konstatováním, že to či ono bylo dobře nebo špatně. Pokud u stolu měli rozdílný názor, tak si jej buď ponechají a pro příště z toho nic neplyne, anebo si v duchu uvědomí, že partner měl pravdu, ale ten se to už nedoví a příště ani neví, zda má počítat se stejnou či jinou reakcí. Partnerství je narušeno a licitace je tím poznamenána.

Hráči vysokej úrovne sú väčšinou technicky zhruba rovnako vybavení. Detto licitačné systémy by mali pokrývať väčšinu štatisticky zaujímavých problémov. Čo potom zapríčiňuje, že niektorí sú lepší ako iní, že existuje zrejmé výkonnostné rozdelenie? V čom sú podľa Teba lepší tí, ktorí majú trvalo lepšie výsledky?

Co je příčinou, že existuje rozdělení výkonností i u (zdánlivě) stejně silných hráčů? Úmyslně jsem k Tvé (trochu filozoficky laděné) otázce připsal do závorky slovo zdánlivě. Dalo by se v této souvislosti dlouze debatovat o vícekriteriálním porovnávání (nejen lidí, ale i zemí, výrobků, obcí nebo čehokoli), ale to bychom se dostali někam úplně jinam, čehož se i tak při mých odpovědích už určitě obáváš. Každopádně různí hráči (naneštěstí často ani partneři) nehrají úplně stejný systém, protože každý si v duchu nebo díky své paměti leccos nevědomě upraví či dokonce úmyslně přetvoří. Je úplně vyloučené (až na přesně dohodnuté licitační sledy při použití konvencí), aby aspoň partneři (i relativně jednoznačně napsaný) systém stejně interpretovali a stejně používali v různých situacích proti odlišně hrajícím soupeřům. To asi úplně nejde a při srovnání párů může i tato okolnost hrát význačnou úlohu. Analogicky nelze mluvit o stejné technické vybavenosti hráčů, a to ani u těch, kteří hrají bridž přibližně stejně dlouho, četli podobné knížky, mají srovnatelný talent a rovnocenné herní zkušenosti. Při výzkumu vděčíme (my statistici) variabilitě (tedy kolísavosti, proměnlivosti) téměř za všechno, protože bez rozdílností by nejen náš obor neexistoval, ale určitě by celý výzkum čehokoli vypadal zcela jinak. Tedy rozdíly vždy a ve všem existují, a to jsem ještě vůbec nezmínil, že jsou značné mentální rozdíly, kdy extroverti se při hře chovají jinak než introverti, opatrnost či riziko a vůbec schopnosti bojovat a vyhrávat jsou nestejné. To vše způsobuje rozdíly, které nemají nahodilý, ale systematický charakter, takže je pak jasná i dlouhodobě rozdílná úspěšnost zdánlivě stejně dobrých hráčů. Nemusí to ovšem platit vždy, protože živost je i dynamický, takže se mění nejen úroveň hráčů, ale stejné nezůstávají ani veledůležité (a při povrchním pohledu určitě podceňované) vzájemné vztahy uvedených příčin systematicky rozdílných výsledků.

Rád bych poznamenal, že z mé odpovědi neplyne žádné studijní poučení pro kohokoli, protože tady jsou na místě jiné rady. Ty se týkají volby a znalosti systému, studia všech fází hry od sehrávky, přes výnosy a obranu, poznání zvláštností různých typů soutěží a speciální přípravy na každého soupeře, až po snahu o větší fyzickou zdatnost, duševní svěžest a na neposledním místě i o zkrocení ne vždy jen dobrých osobních vlastností. Pochybuji, že na to všechno má někdo chuť a hlavně čas, ale určitě by to bylo dobře. To však každý ví i bez mých rad.

Myslím, že jedným zo základných zdrojov výkonnostného rozdielu je schopnosť vnútiť súperom svoj štýl hry, schopnosť predkladať im čo najčastejšie náročné problémy a zároveň permanentná príprava na riešenie podobných problémov. Ak si požičiam hokejovú terminológiu, tak by sa dalo ekvivalentne hovoriť o akomsi bridžovom forčekingu (Versace hovorí v jednom svojom rozhovore o neustálej nutnosti vylepšovať takýto štýl licitácie a pokladá ho za najdôležitejší prvok hry špičkového bridžu). Neviem či súhlasíš, ale ak prípadne áno, tak by ma zaujímalo, či je podľa teba možné vypracovať čosi ako metodiku pre prácu hráčov v tejto oblasti alebo či ide skôr o individuálnu a zároveň intuitívnu záležitosť?

Jednoznačně souhlasím a myslím, že z Tvých 11 otázek je tato nejzajímavější a (možná i tím) nejhůře zodpověditelná. Mnohokrát jsem o tom nepřímo přemýšlel, ale takto jednoznačně jsem si to nikdy neformuloval. Věděl jsem, že když začínající (bridžový skoro génius) Helgemo a celý skvělý (tehdy juniorský) tým Norů přišel v konvenční kartách se zahájením 2 až 7 figurových bodů pro zahájení 2 s aspoň 44 v drahých, 2 s aspoň srdcovým pětilistem a 2 s aspoň pikovým pětilistem, že je to buď úplně zvrhlé, anebo geniálně skvělé účinností a tlakem na soupeře. Analogicky velký nápor na soupeře představovala tři zahájení Poláků na druhém stupni, která slibovala 8 až 12 bodů a drahé nebo levné, černé nebo červené a nesousedící nebo při rozloze 55 nebo dokonce jen 54 či 44. Zcela stejné pro příznivce víceznačných či jednoznačně silných zahájení (např. pas nebo 1, 1 či 2) je nepříjemná dohoda nepovinného nebo povinného dvojznačného zásahu nejdelší nebo nejkratší barvou (i při rozloze 4333), a tak by podobnými příklady bylo možné dlouho pokračovat. Každé preventivní zahájení bere licitační prostor (naneštěstí občas i partnerovi) a nutí soupeře k okamžitým a tím pádem více riskantním rozhodnutím. Máme-li 16 nebo dokonce o něco méně bodů ve druhé proti první při rozloze 2335 s druhým králem pikovým, tak po zahájení soupeřů 3 je jasné, že nám moc možností nezbývá. Čekat pasem na to, jak to zachrání partner, je velice sporné alibi a hlášky kontra či 4 se nám určitě nelíbí. Říci 3BT může být úplná katastrofa (co po kontra a dvou pasech?), ale nějak se rozhodnout musíme. Tlak soupeře je nepříjemný a zřetelný, ale my se s tím musíme vypořádat. Na konvenčních kartách je dotaz, zda a jak často používáme psychologické (klamavé) hlášky. Ať mi odpustí Jirka Štulc a Zbyněk Lauer, protože ti by museli napsat, že kromě případů (nikoli vzácných), když si nerozumějí, tak téměř (zvláště Zbyněk) pořád. Nemyslím si sice, že právě toto je forčeking úplně v duchu pravidel (takové dvojice jsou při licitaci přece jen o něco lépe informované než soupeři), ale o to asi teď ani nejde. Je to jen jiný příklad významu trvalého tlaku na soupeře a snaha o vytvoření situací, ve kterých soupeři chybují anebo se správně nerozhodnou. Je třeba říci, že bridžový forčeking ovládají špičkoví hráči i při obraně i sehrávce, takže pro výuku (studium) tu určité možnosti jsou. To se samozřejmě rovněž týká úvah při vytváření systému i stupně dohodnutého (ovšem nezatajeného!) rizika při licitaci. Neznám konkrétní metodiku, ale rozhodně se nedomnívám, že (kromě sehrávky) je to možné nechat jen na schopnostech či intuici jednotlivců bez jakékoli přípravy a absenci (samozřejmě přesně prezentovaných i soupeři) dohod.

Pro zajímavost si vzpomínám, jak jsem se na Mistrovství Evropy juniorů zeptal sympatického Helgema, zda i ve druhé proti první a silnému soupeři zahájí 2 s 4432 jen se dvěma body (klukem károvým a klukem trefovým). On s úsměvem trochu vyhýbavě řekl, že přece ten list splňuje požadavky na toto zahájení (už zmíněných 44 ve drahých a 2 až 7 PC), ale zda to použije či nikoli neřekl! V této souvislosti se při lize hodně zlobil Milan Havel, že taková zahájení jsou dovolená bez povinnosti je použít vždy, když je list, který k tomu opravňuje. Rozumím dobře jeho námitce, ale myslím, že není oprávněná. Například i slabý 1 BT (12 až 14 PC s pravidelnou rozlohou) mnohý nepoužije s každým typem listu a vždy. Každý i méně zkušený hráč přihlíží ke konkrétní situaci, kterou je kromě kvality a typu listu i poměr her, stav zápasu, agresivita soupeřů, a nezahájí 1BT jen proto, že má 12 FB s (požadavky splňující) rozlohou 4333. Shrneme-li, tedy rovněž považuji bridžový forčeking za jednu z nezbytných součástí úspěšné bridžové hry, ale neznám žádnou konkrétní knížku či metodickou pomůcku (ani názor grandfathera Versaceho), která by se tímto speciálně zabývala. Dovedu si však představit cestu, kterou by se příprava hráčů mohla ubírat.

Posledná téma z oblasti licitácie. Bol si dlhé roky jedným z hráčov, ktorý hrával systém založený na tzv. silnom pase. Podľa mňa šlo o komplexný systém, proti ktorému bolo hrať na jednej strane náročné, na druhej strane zábavné, lebo hra proti silnému pasu častejšie randomizuje výsledok. Avšak nielen preto som rád hrával proti silnému pasu, ale hlavne preto, lebo predstavoval výzvu a riešenia výziev sú nevyhnutným krokom ku vlastnému bridžovému rastu. Svetová bridžová federácia však systémy silného pasu pokladá za systém typu HUM (Highly Unusual Methods) a stavia sa k ich pouzívaniu zásadne odmietavo na základe toho, že predstavujú výhodu pre ich použíteľov. Ide síce o pochopiteľný názor, ale mne osobne je ľúto, že z bridžovej scény sa takto stráca jeden významný prvok. Čo si vlastne v tejto súvislosti myslíš nielen o systémoch silného pasu, ale aj o silnejúcej tendencii licitačnej unifikácie (tým mám na mysli menšiu pestrosť licitačných systémov), ktorá je (podľa mňa) pozorovateľná i v Čechách?

To je pro mne vždy velmi citlivé téma, na které mám jiný názor než prezentuje svou systémovou politikou EBL. Postoj mezinárodních bridžových institucí je pochopitelně automaticky uznáván i v ČR a prosazují jej i organizátoři, pořadatelé i rozhodčí téměř všech bridžových soutěží (u nás i jinde). Dříve než aspoň částečně vysvětlím svůj názor bych rád poznamenal, že Highly Unusual Methods (stejně jako Brown Conventions) mimo jiné vznikly jako reakce na Pas systémy, které úspěšně prezentovali především Poláci na mezinárodních soutěžích. Jejich časté výhry na turnajích a soutěžích všeho typu vyvolalo přesvědčení, že pas systém je něco až neférového a přinejmenším velice podezřelého. Pasovat do 13 nebo dokonce do 15 bodů, a naopak zahajovat i s nula body, indikovat např. zahájením 1BT krátkost pikovou a aspoň třílisty ve zbývajících barvách bylo neobvyklé a tudíž vzbuzovalo velký odpor a zvýšenou snahu to nějakým způsobem omezit nebo ještě lépe zakázat. Připadalo mi to už tenkrát jako námitky proti skoku do výšky hlavou napřed, vrhu koulí s otočkou nebo skoku na lyžích s lyžemi od sebe. Na rozdíl od těchto sportů však v bridži se v tomto směru za posledních asi dvacet let moc nezměnilo a zákazy stále trvají.. HUM znamená zahajovat pod 19 (součet bodů a dvou nejdelších barev), slibovat jednoznačně singly, nespecifikovat přesně zahájením nejdelší či nejlepší barvu (to vše je v pas systému běžné), ale naopak HUM neznamená zcela umělou releovou dražbu nebo zvláštnosti, které pas systém nemá, zatímco některé jiné systémy mají. Podobně zahájení Wilkosz se považuje za hnědou konvenci, stejně jako MULTI 2, ale nepatří sem MULTI 2, která se i v Americe běžně hrají. Opět to vypadá jako zákaz toho, co SE NEHRAJE (rozumějme tam, kde se to zakazuje), ale nezakazují se jakékoli jiné konvence či dohody, které SE HRAJÍ. Vzpomínám, když jsem měl možnost v Kanadě či USA hrát pár turnajů, že se často požadoval výlučně Standard American, i když povoleny byly desítky konvencí, které jej doprovázely. Existují jediné dva oprávněné argumenty proti všem umělým systémům a ne zcela běžným konvencím. Prvním je nesporná skutečnost, že bridž je hra společenská, které se účastní i řada začínajících či podprůměrných hráčů. Je třeba na turnajích i těmto hráčům dát solidní šance na výhru, protože si účast v turnaji často platí. Tito hráči si proti neobvyklým systémům či konvencím neví rady a není to tudíž spravedlivé. Druhým (už jen částečně oprávněným, ale pochopitelným) argumentem jsou párové turnaje, ve kterých je velice obtížné vhodně reagovat v krátkém čase na nedohodnutou konvenci či neobvyklý způsob licitace. Záleží ovšem na úrovni hráčů a stupni neobvyklosti, protože jinak i tento argument trochu kulhá. Avšak na týmových soutěžích, ve kterých se systémy předávají předem a hráči mají špičkovou nebo aspoň solidně vysokou úroveň, už je podle mého názoru třeba si poradit licitačně téměř se vším neobvyklým. Na Tenerife při posledním otevřeném Mistrovství Evropy mi Zdeněk Jansa (který pas systém dlouho hrál a hodně do něj mnohé vymyslel) polovážně řekl, že není férové hrát systém, který poskytuje rychlejší a lepší informace než jiné, takže je třeba jej nedovolit. Rychlé zjištění krátkostí, pomalá licitace silných listů, co nejrychlejší prevence při slabých listech, znalost rozdělení listů a další jsou jistě moderní prvky hry, které je třeba rozvíjet a nikoli zakazovat. Mluvili jsme o významu dobré licitace, ale současný stav působí jako snaha omezit její zlepšování a rozvíjení směrem, který není úplně běžný. Povoleno je hrát pas systém jen na ME v kategorii OPEN, ale s mnoha penalizacemi. Tým si vždy sedá jako první, má-li soupeř dvojici, která hraje HUM; proti dvojici hrající pas systém může celý zápas (který má dvě části) hrát speciálně připravená a navíc jejich písemná příprava může být při hře používána. Balicki a Zmudzinski se natolik otrávili těmito příkazy a pokutami, takže (stejně jako řada jiných hráčů) přestali pas systém hrát, aby dokázali, že patří mezi nejlepší, i když hrají jiný systém. To se jim určitě dostatečně podařilo. Nedělám gloriolu pas systému (víš Edo, že jsi proti němu nejen rád, ale i velice úspěšně hrál), ale bráním se čistě administrativním zákazům bez ohledu na jakékoli jiné aspekty hry. Naposledy byl pas systém zakázán asi před měsícem při skupinovce A1 a při pražské lize, což jsou nejvyšší pražské soutěže, ve kterých řada umělých konvencí a systémů (např. dříve GOLEM Pavla Sajala a další) je možné používat. Pokud jde o unifikaci systémů v ČR lze jen říci, že je jen částečně logickým vyústěním tohoto stavu, ale hlavně je to reakce na zahraniční zvyklosti. Tam na turnajích též převládají systémy podobné Standardu nebo Acolu a vzácněji se vyskytuje Polský tref či Precision, zatímco jiné přístupy či systémy jsou spíše výjimkou a téměř se na ně nenarazí.

Druhú časť rozhovoru s Petrom Hebákom uverejním v krátkej dobe.