Home Rozhovory Petr Hebák II.
Petr Hebák II. Tlačiť E-mail
Pondelok, 07 November 2005 00:00

Uverejňujeme druhú časť rozhovoru s Petrom Hebákom. Prvú časť si môžete prečítať tu.

Zostaňme v Čechách. Zo slovenského hľadiska máte vyriešených množstvo problémov, s ktorými na Slovensku dennodenne zápasíme. Existuje fungujúca štruktúra viacerých súťaží (len tak bokom utrúsim, že je ich možno až priveľa), prinajmenej z nášho hľadiska dostatok nielen hráčov, ale aj funkcionárov, rozhodcov, klubov, atď. Aká je však situácia pod povrchom? Aká je podľa teba atmosféra na turnajoch? Čo etika, alertovanie, úroveň hry, regionálne rozdiely, atď, proste ako vidíš každodenný český bridžový život?

To je hodně otázek dohromady, ale odpovědi jsou poměrně snadné a asi ani pro Tebe či jiné slovenské hráče nejsou příliš překvapující. Vezměme tedy nejdříve snadno měřitelná fakta, u kterých opravdu záleží jen na úhlu pohledu.

Soutěže a jejich počet. Máme opravdu párové i impové přebory republiky juniorské do 25 let (dále i někdy školní či univerzitní v členění ještě na chlapce a dívky), přebory kam může každý (říkejme open), seniorské (teď nad 56 let) i oblíbené (a v ČR celkem úspěšné) mixové přebory. V Praze jsou k tomu ještě skupinovky obyčejné i švýcarské, týmová první a druhá liga, jakož i nejrůznější párové soutěže o ceny a slávu. Dále je v ČR asi deset velkých cen a několik fungujících klubů (Pardubice, Havířov, Budějovice a možná i pár dalších) a nakonec malinké kluby (cca do 5 stolů), kde o skutečném klubovém životě je těžké mluvit. Bridžový klub Praha (BKP) má nové místnosti, které by sice mohly být i větší, ale je to jistě výrazný pokrok, přičemž snahou je převedení celostátní ligy výhradně do Prahy, kde ÚČBS zabezpečuje komfortní prostředí a stížnosti mimopražských jen vzrostou (a to částečně oprávněně, ale trochu i jen tradičně, když opravdu dnes všichni lepší čeští hráči hrají skoro jen v Praze, i když jsou původně odjinud). Dojíždění z Brna či Budějovic není vůbec vzácností a dominantní postavení Prahy se tím jen dále zvyšuje, což celorepublikovému rozvoji bridže určitě neprospívá. Těžko říci, že by těch soutěží bylo moc, protože pokud některá soutěž je hráčsky neobsazená, tak dojde k jejím zrušení nebo nahrazení nějakou jinou, a tak se to (aspoň v Praze a ČR přeborech) trochu reguluje samo. Například první přebor republiky seniorů měl hodně párů, druhý méně a třetí (loňský) už měl tragicky nedostatečnou účast, takže letos bylo vyhlášeno, že bude-li párů méně než 22 je to jen soutěž o ceny a pohár, zatímco bude-li párů 22 nebo více je to oficiální přebor republiky. Tuto sobotu se uvidí a než to dopíšu už budeme vědět jak to dopadlo, a tím i tušit, co by to mohlo být příští rok. Nejrozšířenější je pražský Švýcar (typu skupinovka), kde je účast dokonce omezená kapacitou místností BKP, ale i tak je párů přes šedesát, což je na naše poměry jistě slušné, když se hraje 9 kol a to každý druhý čtvrtek (navíc pro ty, kteří úrovní nevyhovují je ještě skupinovka švýcarská B). Osobně však současný počet asi kolem pěti set registrovaných (a skutečně aspoň trochu se projevujících) hráčů považuji za dost málo, když jinde mají soutěže kolem stovky nebo dokonce stovek párů, což se snad u nás za posledních pár desítek let nepřihodilo. Skvělý je (relativně masový) nástup mladé generace (projevuje se iniciativa klubů typu Havířov, kde je výchova začínajících trvalým programem) a dnes lze říci, že úroveň špičky této nové generace se už projevuje v žebříčcích na předních místech, v lize a v dalších význačných soutěžích. Dlouhodobý vývoj však způsobil, že nějak tak trochu chybí střední proud, takže průměrný věk v klubech je přímo katastrofický. Snad to ti mladí potáhnou k lepšímu, ale zatím (měřeno počty hráčů) převládá pomalu odcházející plus-mínus naše generace padesátníků až sedmdesátníků. Seznam těch skvělých, kteří už zemřeli začíná být nepříjemně dlouhý, a z tohoto hlediska nastupuje omladina sice zřetelně, ale přece jen trochu pomalu a nedostatečně. Tendence posledních let však podle mého názoru přece jen svádějí k optimističtějšímu hodnocení než tomu bylo tak před deseti lety.

Závěr: Fungujících klubů je absolutní nedostatek a výhradní postavení Prahy je sice trochu užitečné, ale celkově spíše není ku prospěch věci. Za to však nemůže Praha, ale právě ty nefungující kluby mimo Prahu. Půl tisícovky hráčů není určitě dost, ale soutěže (až na výjimky) nejsou špatně obsazené a nemyslím si, že je jich moc (osobně hraji 1,5krát týdně, asi pět víkendů do roka a jednou za rok nějaký cca týden až dva někde v cizině nejlépe na nějakém Mistrovství Evropy a světa). Dobří a brzy asi vynikající mladá generace je tady a přístup několika nadšenců (Zdeněk Frabša, Vláďa Machát, Zdeněk Jelínek a pár dalších mimopražských) je určitá slušná naděje do budoucnosti. Rozhodčích určitě není dost, protože uznej, že mít jen dva mezinárodní rozhodčí (Honzu Volhejna a Petra Jelínka), k nim na celostátní soutěže jen další dva (Vláďu Macháta a Dušana Šlachtu), na pražské soutěže ještě Tomáše Etlíka, Jirku Kopřivu a mimo Prahu určitě Bohouše Picmause a možná drobně pár dalších (tedy celkem asi sedm rozhodčích) není určitě nic moc (zvláště je-li těch soutěží tolik).

Zbývá druhý aspekt Tvé otázky, kterým je atmosféra na turnajích a etika hráčů i rozhodčích. Sem patří i to (ne)alertování, způsob vysvětlování dohod, vztahy partnerů, chování párů k jiným párům, kvalita vyplněných konvenčních karet, reakce a občas i oblečení u stolu či dokonce způsob konzumace u bridžového stolu či po hře v restauraci, jakož i další důkazy, že bridž je hra gentlemanů, a musí tedy mít kromě sportovní úrovně i společenský rozměr. Kdysi mne učili, že my všichni jsme přirozená součást objektivní reality, takže můžeme jen těžko tuto objektivní realitu s nadhledem hodnotit. To určitě není úplně pravda, takže si dovolím (i když jsi se na to přímo neptal) pár mých nijak výjimečných názorů a postřehů z dlouhých let hraní i z pedagogického působení na mladé ve věku cca 19 až 25 let:

  • Mladí se nezměnili a pokud ano, tak spíše (díky jiné době) v technických dovednostech a často i větším sebevědomím, což všechno je dobře.

  • Vztahy mezi (zvláště trvalými nebo aspoň dlouhodobými) bridžovými partnery jsou podobné jako mezi životními partnery, kdy ona říká, že on už není co býval a i on říká, že ona se dost změnila. Oba (bridžoví i životní partneři) často zapomínají, že se hlavně změnil (k dobrému nebo/i k horšímu) jejich vzájemný vztah, kdy začínají převládat maličkosti nad zásadním postojem k čemukoli.

  • Postoje k jiným (párům či k lidem vůbec) má genetické, výchovné, mentální, krajově zvykové a mnohé další kořeny, takže je určitě především individuální záležitostí. Vzpomenu-li jen na své partnery a způsob vysvětlování našich hlášek soupeřům, tak lze říct jen s klasikem zkusil jsem obojí a nedá se to srovnat. Někomu holt záleží na tom, zda ti druzí mohou být u stolu spokojeni a někomu je to úplně jedno, ba dokonce spíše naopak mají radost (to se mých partnerů určitě žádného netýkalo) z každého ublížení či ponížení soupeřů nebo dokonce i vlastního partnera.

  • Všechny osobní vlastnosti, ať chceme či nechceme, se průzračně ukážou v bridžové hře, tedy i v tom, zda a jak kdo alertuje a do jaké míry dodržuje psaná i nepsaná pravidla slušnosti i férovosti.

Záleží tedy dost na tom, kteří hráči jsou ten večer s námi v místnosti, proti komu hrajeme, zda jsme unaveni a máme starosti (přičemž soupeři nám to nijak svým chováním k nám neulehčují) anebo naopak jsme zcela v pohodě a soupeři jsou výjimečně příjemní lidé, a to jindy i dnes. Nejlepší herci se ukážou tím, že ať se jim osobně stane téměř cokoli, tak jejich výkon v dané roli tím není ovlivněn. My bridžisté bychom měli ovládat to stejné, ale někdy jsme i protivní a pro soupeře to vůbec není radost. Často si to vůbec neuvědomujeme a (v duchu či nahlas) hodnotíme jen ty druhé a na sebe tak trochu zapomínáme. To určitě není dobře! Neumím říci, zda v ČR je to lepší či horší než jinde, natož zda se to lepší či horší, když i my sami se měníme a neumíme se ani tak dobře ovládat, jak by bylo mnohdy třeba. Vzhledem k tomu, že hodnocení úrovně hry u nás si nechám k otázce o reprezentaci, jsem snad na nic z této Tvé otázky nezapomněl.

Na jar tohoto roku došlo v personálnom obsadení funkcionárskeho kádra vrcholných orgánov ČBS k razantným zmenám. Pokiaľ som situáciu zbežne sledoval, tak motívom boli hlavne ekonomické otázky, ale predpokladám, že cieľom nového vedenia ČBS nie je "iba" ekonomická stabilizácia, ale má iste i širšie plány. Myslím, že nebude závadou, ak si ich pripomenieme. Aké?

Přemek Posledník (mladý ambiciózní předseda nového ÚČBS) má celkem ušlechtilé plány, ale převzal od Verdiera, Frabši, Jireše a dalších pořadatelů posledního Mistrovství Evropy v Praze společnou kasu v hodně smutném stavu. Není moc velkým tajemstvím, že kdyby to dopadlo špatně (stále se s věřiteli ještě jedná a jsou slušné šance jejich někdy až podivně vysoké požadavky trochu snížit) dluží ČBS celkem tolik set tis. Kč, že by to asi znamenalo bankrot (tolik ani nejde dát jen tak přes noc dohromady). Kdyby to dopadlo relativně dobře stačilo by teď hned zaplatit o hodně méně a zbytek si pak nějak postupně odpracovat, a hlavně více by toho už nebylo. Kromě finančních nepříjemností a možná i osobní odpovědnosti bývalého předsedy a některých dalších členů ÚČBS by to pro bridž znamenalo velkou ostudu, což osobně považuji za nejhorší, a pro nové ÚČBS asi nemožnost racionálně pokračovat v jiných zamýšlených činnostech. Hlavním úkolem dne pro nové vedení ČBS je tedy snaha o minimalizaci dluhů a o jejich co nejrychlejší zaplacení. To není vůbec maličkost, protože tam zůstaly nejasné momenty o oprávněnosti nároků jedné hodně drahé kamarádské firmy, která už dostala hodně set tis. Kč, jejíž faktury buď neexistují, nebo jsou velmi nepřehledné, dále dluh firmě Eurosoft bývalého předsedy s nejasnými smlouvami, které nikdo z nového ÚČBS nikdy neviděl, stále nevyřízený nájem s narůstajícím penálem a konečně (nikoli nekonečná) tolerance BKP, kterému ústředí též zůstalo dlužno slušný peníz.

Nový předseda by se obecně velice rád hlavně věnoval zvýšení prestiže bridže na veřejnosti a podpoře nastupující bridžové generace, jakož i celkovému rozvoji bridže u nás, avšak bez vyřízení stínů minulosti (myslím činnost předchozího ústředí) to dost dobře nejde, což si myslím Přemek uvědomuje. Petr Pulkrab a Zdeněk Jelínek se chtějí věnovat soutěžní a příbuzné problematice a nelze proti tomu nic namítat, protože je to velice žádoucí, chvályhodná a dobře myšlená snaha, ale ani oni dva či další členové UČBS (Jelínek a Ertner byli i v tom předchozím ústředí, i když bez přímé negativní odpovědnosti za minulost) nemohou zavírat oči před tíživým důsledkem přehnané až megalomanské snahy předchozího vedení o slávu českého bridže podle známého hesla ať to stojí co to stojí. Argument o nesplněných sponzorských nadějích (říká Verdier) nebo vysvětlení stavu tím, že tenkrát peníze měl na starosti někdo jiný, by asi byly zajímavými aspekty pro hledání viníků, ale nikoli pro řešení stavu, což je dnes bohužel pro nás to nejdůležitější. Pokud jde o moji maličkost, tak v BKP mne Hanka Pokorná a trochu i Petr Vrkoč přemluvili, abych se vrátil do stejné řeky a nechal se nominovat do kandidátky nového ÚČBS. Nechtěl jsem rozhodně ničemu předsedat, ale myšlenka věnovat se výhradně zahraniční reprezentaci a otázkám s tím souvisícím mne lákala a stále ještě přitahuje zpět k práci pro bridž. Pamatuji, že jako předseda předminulého ústředí jsem několikrát odmítl snahy EBL za pro nás nesplnitelných podmínek něco organizovat (i když velice finančně úspěšný byl Ladies festival v Praze a únosné i MS párů juniorů v Nymburku), protože bez naprosto jistých sponzorů nelze (někdy až přemrštěné požadavky EBL) snadno splnit. Zdeněk Frabša se na mne zlobil, že nedostatečně podporuji juniory (i když jsem takový pocit neměl) a nakonec bylo mým největším zklamáním jeho spojení s Verdierem ve snaze se mne nějak zbavit a vyvrcholilo to v hospodě jeho pro mne historickou větou, že rozvoji bridže prostě překážím. Pak už jsem rezignoval a nechtěl se nikdy vracet do takové funkce. Pokud jsem trochu změnil názor (a Zdeňkovi už dávno odpustil), tak jen proto, abych se ujal něčeho co považuji za prospěšné a zajímavé. Ze zbývajících nových nebo staronových členů se Honza Ertner moc pěkně věnuje zahraniční korespondenci a Karel Kania (nový říkejme sekretář ÚČBS) se bude muset ještě hodně dlouho a důkladně zabydlovat ve své funkci, i když jeho základní snaha je upřímná. Ekonom ČBS Jiří Kosmel je pro mne trochu neznámá osoba, ale věřím jeho odbornosti i snaze dát věci do pořádku. Naneštěstí je teď zrovna nemocen, když bychom potřebovali věci kolem dokladů předchozího ÚČBS znovu probrat a překontrolovat, abychom se v tom opravdu už konečně vyznali a mohli se zabývat něčím, co nás těší. Snad do této otázky patří i poznámka, že Bridžový Klub Praha (BKP) se snaží bridži prospět a za spoluúčasti velelaskavých (už dlouhodobých) sponzorů dost drží bridž nad hladinou, protože (až na zmíněnou chválu několika málo dalších klubů) nikdo jinak nedělá tolik, aby to bylo skutečně hodně vidět (tím myslím za hranice města) a tudíž to hnalo náš bridž zřetelně kupředu i do lepšího vnímání veřejnosti.

Ak sa nepletiem, máš teraz na starosti českú reprezentáciu. Konkrétna funkcia mi nie je celkom jasná, ale pokladám ju za ekvivalent nehrajúceho kapitána, takže moju otázku budem formulovať na základe tohoto predpokladu. Škoda hovoriť o tom, že to nie je vďačná funkcia, ale naopak, vysoko náročná. Existujú rôzne názory na to, akú má mať kapitán vlastne úlohu vzťahu ku hráčom. Aká je tvoja predstava plnenia tejto funkcie? Podľa mňa dobrý kapitán = odborne vyrovnaný parter. Následne však vzniká problém, k čomu takýto partner môže z titulu svojej funkcie hráčov viesť. Pole jeho pôsobnosti je potenciálne široké, ale domnievam sa, že hráčov má viesť k tomu, aby na zápasy šli absolútne pripravení. To žiada nielen základy v podobe adekvátnej atmosféry v družstve, trvalo zohratých párov a hráčov rešpektujúcich takéto požiadavky, ale i konkrétne záväzky. Teraz mám na mysli nie otázky, ktoré sú predmetom tzv. kódexu reprezentanta, ale niektoré čiastkové otázky, ktoré sú však podľa mňa možno nedocené. Napríklad čo najširšia znalosť licitačných konvencií, markovacích a výnosových systémov, analýza licitačných systémov súperov vytvára vedomostnú bázu hráča, ktorý je potom oveľa tažšie zastihnuteľný nepripravený pre hľadanie konkrétneho riešenia. Takto pripraveného hráča je ťažšie dolapiť pri chybe, je totiž oprávnene sebavedomejší a teda ľahšie nachádza hernú pohodu, hrá vo svojom rytme, nevenuje sa počas hry tomu čomu sa mal venovať pred ňou, atď.

Milý Edo, do mé nové funkce nepatří kapitánství žádného týmu, i když už pár let jsem (zatím výhradně hrajícím) kapitánem seniorů, a je to dnes mnou výrazně preferovaná kategorie. Napsal jsem pár bodů, které jsem dal členům nového ústředí na vědomí. Byl bych spokojen, kdybych stanovené termíny dodržel, a s tím zavazující otázky i úkoly postupně splnil. Dříve než Ti řeknu pár slov o mých dnešních názorech na tuto širokou problematiku přikládám vstupní věty o odpovědnosti a zmíněné body v podobě, kterou jsem začátkem září dal všem členům ÚČBS a dosavadním kapitánům všech týmů. Domnívám se, že je z toho dostatečně vidět, v čem vidím hlavní úkoly pro svoji osobu.

Odpovědnost
Reprezentace České republiky (individuální, týmová i párová) je výhradně věcí ČBS, a tedy (přímo nebo nepřímo) v plné kompetenci ÚČBS. V rámci nového ÚČBS byl otázkami reprezentace ČR pověřen Petr Hebák. Tímto pověřením s platností od 1. září 2005 odpovídá Petr Hebák za všechny souvisící otázky reprezentace ČR i za jmenování a činnost pracovního týmu, který bude vytvořen výhradně pro potřeby reprezentace. Předpokládá se, že v tomto týmu (kromě Petra Hebáka a případně zástupců relevantních sponzorů) bude každá soutěžní kategorie zastoupena aspoň jednou odpovědnou osobou. Pro kategorie mužů (OPEN), žen, seniorů, juniorů (včetně škol a dívek) a mixů to celkově představuje asi sedmičlenný pracovní (poradní) tým, který bude jmenován nejpozději do konce září 2005. Tým může být podle potřeb průběžně rozšiřován či zmenšován a členové týmu mohou být kdykoli průběžně nahrazeni tak, aby se předpokládaná struktura týmu příliš neměnila. Naše bridžová veřejnost bude o všech otázkách REPRE pravidelně informována (přinejmenším aspoň na stránkách ÚČBS Tomáše Fořta).

Nejbližší úkoly po vytvoření pracovního týmu:
a) Jednání se zástupci sponzorů o jejich představách podpory reprezentace (do 31. 10. 2005).
b) Projednání očekávaných finančních možností ÚČBS při podpoře reprezentace (do 31. 10. 2005).
c) Efektivní hledání nových sponzorů pro každou soutěžní kategorii (průběžně trvale).
d) Určení (potvrzení) kapitánů a jejich zástupců pro jednotlivé soutěžní kategorie (do 31. 10. 2005).
e) Sestavení kalendáře akcí zabezpečovaných (částečně nebo zcela z prostředků) ČBS (do 30.11. 2005).
f) Formulace zásad pro výběr REPRE hráčů (do 31. 12. 2005).
g) Vytvoření průhledného systému výběru reprezentačních dvojic do (31. 12. 2005).
g) Jmenován širších a užších REPRE týmů pro všechny kategorie (do 31. 1. 2006).
h) Vytvoření sytému REPRE hodnocení úspěšnosti hráčů na IMP soutěžích (do 31. 12. 2005).
i) Propojení REPRE akcí financovaných z různých zdrojů (postupně trvale).

Body a, b, d jsou už splněné a (podle abecedy) sedmičlenný pracovní tým (Hebák, Hradil, Machát, Martynek, Mašek, Štulc, Vozábal) má zástupce kategorie OPEN (Štulc, Vozábal), žen a našeho hlavního sponzora (Mašek, Hradil), juniorů (Machát, Martynek) a seniorů (Hebák). Hlavní je, aby se po (aspoň částečném) splnění všech uvedených bodů situace kolem reprezentace ČR zakotvila v podobě, která by nebyla předmětem oprávněné kritiky. Náš hlavní sponzor poskytuje sice hodně peněz, ale stejně si každá kategorie musí pomoci ještě sama nalezením dalšího zdroje, protože jinak se bude muset spokojit s úplným minimem, což je vklad do soutěže, která je v daném období ta nejdůležitější, a na nějaké osobní či jiné náklady už téměř nic nebude zbývat. Platí nejen, že bez peněz do hospody nelez, že bez dostatečného finančního zázemí nelze vysílat týmy téměř nikam (i když to bývalo horší a vždy se nějak někam jezdilo). Užším týmem se myslí tři páry + jeden náhradní a širším týmem asi ještě o dva až tři páry více. Počítat nelze s jednotlivci bez aspoň částečně trvalého partnera, protože nahodilé dvojice nemohou být dlouhodobě úspěšné a zkušenosti ukazují, že ani nejsou. Je tu problém v tom, že špička (všech kategorií) je velmi úzká, takže to většinou není problém dobré či jakékoli kvalifikace nebo otázka kritérií výběru párů do reprezentace. Kapitáni (jak už to tak nejen v bridži bývá) neradi sahají k zásadním změnám týmu, takže ti co mají aspoň částečně za sebou nějaké dobré výsledky mají i zkušenosti, které jiní nemají, jsou pak automaticky i znovu vybíráni s bohužel často oprávněným argumentem, že prostě lepší hráči u nás nejsou. Trenér naší fotbalové reprezentace Karel Brűckner i hokejové Vláďa Růžička nezávisle na sobě vícekrát řekli, že v reprezentaci nelze hráče učit hrát, ale lze je takticky vést a doporučovat jim vhodnou strategii proti konkrétním soupeřům a hlavně je přizpůsobit duchu týmu. Už jsem vzpomněl naše vítězství v sedmdesátých letech na turnaji ve Varšavě před mnohem lepšími a mezinárodně uznávanými Poláky a Maďary a troufám se tvrdit, že i když naši hráči byli bridžově zdatní, tak hlavním klíčem k úspěchu (kromě trochy štěstí, které je vždy zapotřebí) byla výjimečná pohoda a klid v týmu. Nediskutovalo se veřejně ani za zády jiných, kdo a jak co špatně licitoval či nevynesl nebo nesplnil (to jsme si předem zakázali, že to necháme všechno až na PAK), protože jsme měli zkušenost, že to vždy nějak někam přeroste a psychice hráčů i týmu to nakonec škodí. Naopak někteří říkají, že když se to nevyjasní hned, tak to leží jako stín (tím se myslí, že to někdo systematicky kazí) a pro umístění to není dobré. Osobně mám rád pohodu v páru i týmu a práci na systému a čemkoli podobném bych doporučoval dělat dříve než se někam jede! Hrát agresivněji či méně agresivně na určitého soupeře, výběr vhodné čtveřice vzhledem ke stylu protivníka, upřímná doznání o nechuti teď ráno hrát proti někomu konkrétnímu patří do náplně kapitána, jakož i doma výzva ke změně určité hlášky v systému nebo nevhodné záliby určitého stylu hry, ale učit hráče bridž už opravdu není úkol pro kapitána doma ani na turnaji. Hrají-li dva či více párů stejný systém, pak na něm snad i průběžně pracují a vzájemně se informují (kapitán ovšem není povinen úplně k tomu mlčet, natož nevědět co to oni a jak vlastně hrají). Novinky si špičkové páry nezatajují a vůbec výměna znalostí a zkušeností je snad (aspoň v dobrém) týmu samozřejmostí. Na první místo však dávám vztahy v párech i v týmu, vzájemnou úctu a mnohem více než jen slušnost. V dnešním náročném životě a divném světě hrajeme (domácí, turnajový i jiný) bridž hlavně pro radost, uklidnění a pohodu. Pokud toto chybí, tak to většinou nedoženeme. Ani fyzická kondice přitom zdaleka není na posledním místě. To ovšem nemluvím o alkoholu či jiných podpůrných látkách, které jsou dnes u nás na soutěžích a mezinárodně vůbec zcela zakázány, i když si stále ještě někteří (i špičkoví naši) hráči bez toho ani neumí svůj bridž představit. Nejsem ani zdaleka nepřítel dobrého piva či vína, ale zvyklosti některých jsou někdy až nechutné a hlavně velmi silně poškozující nejen sebe a partnera, ale i soupeře, což je nepřijatelné a mělo by být tvrději penalizováno. Pro reprezentaci to není tak vážný problém, ale dva až tři takové hráče by i u nás šlo jmenovat. Pokud jde o úroveň našeho bridže je možné mít různé názory, ale některé nesporné skutečnosti z posledních deseti až dvaceti let by snad bylo možné jmenovat:

1. Máme občas pěkné až velmi dobré výsledky. Naše ženy začaly být vnímány na ME jako tým, který patří do první poloviny, Hnátová-Erdeová se dobře umístily párově, naše mixy byly v Mentonu velmi úspěšné a tým Svoboda-Hnátová, Kurka-Pokorná měl velmi pěkné výsledky, junioři se před pár lety pěkně umístili vepředu na ME a Vozábal-Zadražil a pak jednou i Vozábal-Pěkný patřili v juniorské kategorii k velice nadějným, takže jisté naděje pro kategorii open tu jsou. Pár Picmaus-Bahník dosáhl na medail na párovém ME seniorů a seniorský tým byl před pár lety poměrně úspěšný (asi čtyřikrát do desátého místa), pěkné výsledky na turnaji na Balatonu, to vše není úplný seznam, ale pár ukázek, že se umíme občas dobře umístit. Zatím jsem vynechal naše nejmladší, i když už též udělali pár pěkných výsledků a věřím, že brzy nějaké další přidají. Umíme v týmech občas úspěšně soutěžit téměř s každým, někdy i vyhrajeme, ale určitě neumíme pravidelněji nebo aspoň častěji vyhrávat a důvodů je více.

2. Nejsme jako (namátkově třeba) v Holandsku, kde počínaje stovkami šestiletých až desetiletých milovníků minibridže a konče tisíce párů hrajících jen pro radost a pobavení; nemůžeme se porovnávat s Polskem, kde bridž je až rodinnou hrou s dlouholetou tradicí, předních hráčů (našeho typu) je mnohonásobně více a špičkových hráčů je tolik, že je opravdu z čeho vybírat; je obtížné se srovnávat např. s malým Norskem, Dánskem nebo Švédskem, kdy se bridž hraje na školách, jsou pravidelné bohatě obsazené univerzitní turnaje, absolutní špičku představují (stejně jako ve zmíněném Polsku či Holandsku) profesionálové, kteří mají své bridžové školy a účast na nejprestižnějších světových soutěžích je pro ně samozřejmostí. Nejsme ani jako v USA, kde jsou hráči asi všech možných úrovní s nesmírně propracovanou strukturou soutěží a klasifikačních či jiných výkonnostních bodů různého typu od začátečníků až po ty nejlepší. Tak by bylo možné pokračovat jmenováním možná pár desítek zemí, kde je tradice nebo současná situace mnohem příznivější než u nás, kde máme kromě nedostatku peněz a popularity na veřejnosti jen půltisícovku evidovaných hráčů a ještě mnohem méně těch pravidelně a dostatečně hrajících. Nemůžeme se dnes porovnávat ani s Bulharskem či s podobnými zeměmi, kde bridž (přes veškerou a mnoholetou snahu) má zcela jinou vážnost než u nás. Poznamenejme, že v BKP hrajeme v zásadě všichni pořád proti téměř stejným dvojicím, což nikomu z nás výrazněji nepomáhá ke zlepšení. Mezi slepými králem je opravdu nedostatečné a myslím, že pro český bridž je sice toto hodnocení trochu přísné, ale nikoli úplně nepravdivé.
 

 

Pridať komentár

Bezpečnostný kód
Obnoviť

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain